Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američané THE SWORD možná nejsou u nás příliš známým tělesem, ale skupina, která za dobu o něco málo přesahující období deseti let stihla vydat, včetně tohoto, 6 studiových alb a 1 živák rozhodně náleží k plodným interpretům. Jejich staromilsky pojatý hard rock „sabbathovského“ provedení nepostrádá v žádné z vývojových fází kapely šťavnatost ve zvuku ani jistotu v kompoziční stránce věci.
V dnešní době je v kurzu neustálé přirovnávání k minulosti a kategorizování každé druhé nahrávky jako více či méně „retro“, fakt je ale ten, že THE SWORD se skutečně moc rádi ohlížejí do minulosti. Pokaždé však ve svých předchozích pěti řadových albech dokázali nabídnout svůj sebevědomý rukopis a svým způsobem i oponenturu k neustálému zdůrazňování toho či onoho období z rockové historie, kterým se současné kapely nechávají ovlivnit. V tomto směru to rozhodně nemají lehké, neboť se zdá, že vše podstatné už na tomto poli bylo vymyšleno a cokoliv následující je už jen variace existujícího. Proč ne, tím pádem ale asi jakékoliv škatulkování jako „retro“ a tak podobně začíná působit lehce kontraproduktivně.
Cílem této odbočky bylo zdůraznit, že THE SWORD jsou velmi jednoduchý „terč“ podobného šuplíkování právě díky svému důrazu na sedmdesátkový zvuk, resp. na to, co si pod ním představujeme. Kompoziční propracovanost a vůbec celkové provedení jejich skladeb je však plně v souladu se současnými poznatky, což ve výsledku značí, že tito Američané, stejně tak jako mnozí jiní, znějí spíše jako naše představa starých rockových časů než že by vykrádali staré klasiky.
To samé do puntíku platí i o jejich šesté řadovce, která pokračuje v trendu započatém na předchůdci „High Country“ z roku 2015. Těžké kytarové riffy postupně mizí, stejně tak celkově zatěžkaný zvuk a do popředí se ještě výrazněji dostávají vzdušné melodie a ruku v ruce s nimi i čím dál tím více psychedelie. Jakoby se THE SWORD svým způsobem chtěli po hardrockových začátcích poohlédnout po něčem, co jim poskytne větší tvůrčí rozlet, přičemž jedním očkem začali pošilhávat po art rocku.
Začátek, který po ústředním motivu („Prelude“), jenž se v průběhu nahrávky ještě několikrát navrátí na scénu, představuje řízná skladba „Deadly Night“ je sice stále patřičně zemitý, avšak v porovnání s mnohem zahuštěnější minulovou tvorbou představuje další úkrok ven z říše hutného hard rocku. Postupně se zkracuje i na stopáži jednotlivých skladeb, což umožňuje existenci ještě většího množství přímočarých hitovek („Twilight Sunrise“, „Used Future“).
Naproti tomu registrujeme i výraznější inklinaci k psychedelii a atmosféričtějšímu pojetí, což představují skladby jako instrumentální trip „The Wild Sky“, který po zastřenému úvodu vyšperkuje vskutku výživné bluesem silně načichlé kytarové sólo, anebo na albu nejdelší „Sea Of Green“, představující v porovnání se zbytkem nahrávky velkorysý kompoziční celek.
Z dosavadní tvůrčí linie THE SWORD symbolizuje výrazné vybočení čistě na zvuku piána a doprovodných kláves postavená „Nocturne“, která v sobě nezapře snad až soundtrackové ambice. V těchto chvílích těžko uvěřit, že stále posloucháme ty kytarové ostré hochy z minulých nahrávek. Podobné pocity nezažene ani následující „Don`t Get Too Comfortable“, jejíž zvuk už opět diktují elektrické kytary, ale vokál Johna Cronise se čím dál více drží v klidných a zpěvných polohách.
A nutno říci, že mu to v nich sluší náramně. Já osobně totiž tuto postupnou proměnu skupině bezvýhradně věřím a uznávám, že má a stále bude mít hodně co říct i pokud zvukkytar v jejich písních bude čím dál méně nabroušenější. Nikoliv však méně košatý a lahodný! Stačí se zaposlouchat do již vzpomenuté „Don`t Get Too Comfortable“, kdy sluchy obšťastní další dávka bluesových vyhrávek anebo do titulní „Used Future“ s natolik přímočaře střiženým ústředním riffem, že by se za něj nemusela stydět ani jistá australská legenda s elektrickým bleskem v logu.
Sledovat pozoruhodnou kariéru této kapely z amerického Texasu se rozhodně vyplatí. Její vývoj jakoby v sobě zrcadlil vývoj tvrdé muziky před více než 4 dekádami, ale přesto anebo právě proto v žádném případě nemáme co dělat s nějakým skanzenem pro pamětníky. THE SWORD totiž dokazují, že ačkoliv základní stavební prvky této hudby vznikly už dávno, jejich opečovávání a postupné ladění a stejně tak i dolování ještě stále není u konce. To už si budu během poslechu skvělé „květinové“ hymny „Come And Gone“připomínat pořád dokola.
THE SWORD postupně obrušují hrany svého řízného soundu, což ve výsledku znamená větší prostor pro psychedelii. Osobně mám rád i jejich současnou polohu a těším se na věci příští.
1. Prelude
2. Deadly Nightshade
3. Twilight Sunrise
4. The Wild Sky
5. Intermezzo
6. Sea of Green
7. Nocturne
8. Don't Get Too Comfortable
9. Used Future
10. Come and Gone
11. Book of Thoth
12. Brown Mountain
13. Reprise
Diskografie
Used Future (2018) High Country (2015) Apocryphon (2012) Warp Riders (2010) Gods of the Earth (2008) Age of Winters (2006)
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.